1. Vliv adsorpčního množství molekulového síta na životnost izolačního skla.
Adsorpční kapacita sušárny izolačního skla by měla být založena na adsorpční kapacitě 10% relativní vlhkosti. Adsorpční kapacitu při vysoké relativní vlhkosti nelze použít jako standard pro zjištění schopnosti vysoušedla řídit rosný bod, takže pouze relativní vlhkost je 10 %. Adsorpční kapacita může odrážet počet let, po které může molekulární síto zaručit životnost izolačního skla. Některé pokyny pro vysoušedlo zmiňují pouze množství adsorpce a nemluví o testovacích podmínkách, ve skutečnosti to nedává žádný smysl. Například ve srovnání s vysoušedlem na bázi molekulárního síta má silikagelové vysoušedlo nízkou hloubkovou adsorpční kapacitu, ale jeho mělká adsorpční kapacita je velká. Například vysoušedlo silikagelu typu C může absorbovat trojnásobek své vlastní hmotnosti při relativní vlhkosti 90 % při 30 °C. Za stejných podmínek se mu nevyrovná molekulární síta. Jaký je ale význam tak vysoké adsorpční kapacity pro izolační skla? Protože teplota uvnitř dutého skla je za takových podmínek naplněna vodní párou, je adsorpční kapacita při 10% relativní vlhkosti životností izolačního skla. Nejdůležitější ukazatel, který je třeba měřit, adsorpční kapacita při jiné vysoké relativní vlhkosti nemůže měřit schopnost rosného bodu vysoušedla v suchém prostředí dutého skla.
2. Význam hořlavosti a skutečný význam.
Ztráta na vysoušecím prostředku je zaměřena na kontrolu počátečního obsahu vody v desikantu a zároveň zajišťuje relativně inertní vlastnosti sušidla. Počáteční obsah vody v desikantu je příliš vysoký, což znamená, že vysoušedlo mohlo být nadměrně absorbováno. V tomto okamžiku je schopnost vysoušedla regulovat rosný bod značně snížena a počáteční rosný bod izolačního skla naplněného vysoušedlem je rovněž zvýšen, což je odpovídajícím způsobem sníženo. životnost izolačního skla; kromě toho může být dalším problémem příliš vysoká ztráta žíháním, to znamená, že vysoušedlo může obsahovat chlorid nebo snadno rozložitelné anorganické látky, jako jsou dusitany, kyseliny nebo zásady, nebo obsahuje nestabilní organické látky. Ztráta žíhání je proto příliš vysoká a existuje podezření, že obsahuje nestabilní chemické látky. Takové látky mají korozivní účinky a vážně ovlivňují životnost izolačního skla.
3. Význam nárůstu teploty a zkušební metody.
Přísně vzato, nárůst teploty není technický, ale komerční ukazatel. Zvýšení teploty po absorpci vody je důležitou vlastností molekulárních sít, ale není to unikátní vlastnost molekulárních sít. Jestliže teplota vysoušedla stoupne, může to být molekulární síto, chlorid vápenatý, oxid vápenatý nebo silné kyselé silné zásadité sušidlo. Tímto způsobem lze posoudit, zda jeho vodný roztok je nebo není žíravý. I když vyloučíme další korozivní vysoušedla, stále nedokážeme rozlišit molekulární síta 3A a molekulární síta 4A, takže musí existovat přístroj, který testuje inspirační objem, aby otestoval molekulární síta typu 3A nebo 4A před finalizací. Proto použití samotné metody zvyšování teploty k posouzení kvality vysoušedla dutého skla nemá velký praktický význam. Je nutné posuzovat kvalitu vysoušedla z hlediska pH a dráždivých vlastností (žíravosti) zkušebního vodného roztoku a odvzdušňovacího množství zkušebního sušidla. Dobré nebo špatné. Za předpokladu, že nedochází k korozi a kvalifikovanému uvolňování plynu, čím vyšší je nárůst teploty, tím lepší je kvalita vysoušedla a tím déle trvá zajištění životnosti dutého skla při rosném bodu.
Detekce nárůstu teploty však musí mít vědeckou standardní metodu a nevědecká metoda nemůže měřit kvalitu vysoušedla.
Za prvé, nárůst teploty nelze měřit objemovou metodou. Adsorpční množství vysoušedla se vypočítá podle hmotnosti. Nárůst teploty je nepřímá hrubá metoda pro testování schopnosti vysoušedla absorbovat vodu. Množství vody se míchá, aby se otestoval nárůst teploty, a čím vyšší je hustota vysoušedla, tím vyšší je nárůst teploty. Vzhledem k tomu, že objem je stejný, je více než hmotnost a vysoušedlo na molekulárním sítu se stejnou adsorpční kapacitou má vysokou hustotu a nízký nárůst teploty. Proto je rozumné testovat nárůst teploty gravimetrickou zkouškou.
Za druhé, není možné testovat nárůst teploty přidáním vody a následným přidáním molekulového síta. Molekulární síto má sypnou hustotu menší než voda a molekulární síto má nižší hustotu. Čím déle plave na vodní hladině, tím pomalejší je rychlost pádu z vodní hladiny. Celá doba odvodu tepla je prodloužená a doba odvodu tepla není koncentrovaná jako u molekulárního síta s vysokou hustotou. Pokud se tedy teplota zvýší přidáním vody a následným přidáním molekulového síta, bude mít molekulové síto se stejnou adsorpční kapacitou nižší hustotu molekulového síta s nižší hustotou. Proto by měl být nárůst zkušební teploty testován přidáním molekulárního síta a poté přidáním vody.
Opět platí, že nárůst teploty také souvisí s následujícími faktory:
(1) Čím menší je velikost částic molekulového síta, tím vyšší je nárůst teploty;
(2) molekulové síto 4A je vyšší než molekulové síto 3A;
(3) Čím lepší je izolace zkušební nádoby, tím vyšší je nárůst teploty;
(4) Materiál a tvar nádoby jsou různé, což ovlivňuje výsledek zvýšení teploty;
(5) Teplota vody ovlivňuje nárůst teploty;
(6) Poloha zkušebního bodu neovlivňuje nárůst teploty;
(7) Citlivost teploměru neovlivňuje nárůst teploty;
(8) Rozdíl v molekulovém sítu a vodě ovlivňuje nárůst teploty (i když je poměr stejný).
Nakonec s jednotlivými zkušebními metodami souvisí i teplotní nárůst zkoušky. Proto, aby měl test nárůstu teploty smysl, je nutné použít jednotnou a správnou metodu testování. Jinak úroveň nárůstu teploty, zejména nízká úroveň, nedává žádný smysl.
Aby bylo měření nárůstu teploty referenční hodnotou, musíte zajistit, aby:
(1) Všechny jsou 3A molekulová síta;
(2) velikost velikosti částic je blízká;
(3) použití stejného testeru nárůstu teploty;
(4) Testujte správnou metodou.
Pouze za těchto předpokladů platí, že čím vyšší nárůst teploty, tím lepší vysoušedlo, tím výhodnější pro zlepšení životnosti izolačního skla.
